Po skončení války se zapsal ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole, ale ve studiích nakonec nepokračoval, protože založil rodinu. V roce 1947 se zúčastnil výstavy Sdružení českých umělců grafiků Hollar a od počátku padesátých let se stále více věnoval olejomalbě. V té době se také přestěhoval ze Žižkova do Strašnic, kde následně žil třicet let až do své smrti.
První samostatnou výstavu měl v roce 1956 v Divadle E. F. Buriana D34 a o rok později se stal členem výtvarné skupiny Máj 57. Spolu s režisérem Emilem Radokem získal Velkou cenu benátského filmového bienále za výtvarnou spolupráci na loutkovém filmu „Johannes doktor Faust“ z roku 1958. Byl oceněn také v řadě celostátních uměleckých soutěží, které pořádal například Čs. fond výtvarných umělců v Praze, získal hlavní cenu na III. mezinárodním trienále realistické malby v Sofii aj. Společně s malířem Milošem Nollem si zřídil ateliér ve Vršovicích v ulici Na Louži, kde vznikaly též jeho grafiky, sochy, loutky, malované sádrové talíře, popelníky a svícny. V jeho malbě převažují motivy krajiny – stromy, tenisové kurty na periférii, parky a zvláštní poezie městských dvorků, krajiny se statky, hladiny rybníků a figurální obrazy. Ani jeden obraz nikdy nevznikl v krajině před motivem; všechny jsou malovány v ateliéru, kde přímý zážitek na malířův zrak už nenaléhá a kde se může volně rozvinout představa motivu oprošťovaného od všeho náhodného.
Díla Vlastimila Beneše jsou zastoupena v Národní galerii v Praze, v regionálních galeriích v Roudnici nad Labem, Oblastní galerii v Liberci, ale též v Gekkoso Gallery v Tokiu a mnoha soukromých sbírkách i v zahraničí.
Vlastimil Beneš zemřel 17. září 1981, krátce po mimořádném úspěchu své výstavy v pražské Galerii Václava Špály.