Podlouhlá přízemní budova působí omšele, kolemjdoucí by ji nejspíš minul bez povšimnutí. Ke vstupu ničím neláká a její nové využití signalizuje pouze nepatrná cedulka na okně. Když vejdete, pocítíte atmosféru osmdesátých let, kdy se nejspíš prováděly poslední rozsáhlejší úpravy interiérů včetně typického kachlíčkování veřejných sprch. Údajně zde také byly společné šatny a zázemí hospodářského dvora, nálepky na zadních dveřích zase dosvědčují zašlou slávu využití objektu pro potřeby autoškoly. Naše průvodkyně nicméně vypráví, že prostory převzali v překvapivě dobrém stavu, stačilo jen pořádně vygruntovat. Čisto tu opravdu je, teplo také a nechybí ani nefalšované nadšení těch, kteří se o všechno starají.
Technickou správu zařízení zabezpečuje Centrum sociálních služeb Praha, což je příspěvková organizace hlavního města. Samotné péči o klienty, lidi bez domova, se tu věnují pracovníci zmíněné Armády spásy a také Arcidiecézní charity. Na směnách se střídají vždy dvojice, které slouží dvanáctihodinové směny. Středisko je totiž v provozu nonstop, což umožňuje mnohem komplexnější a trvalejší přístup k potřebným než v případě klasické noclehárny. Na „příjmu“ se dozvídáme, že zdejší kapacita je prakticky naplněna. Není divu, magistrát se rozhodl napříště zřizovat menší stanice pomoci, ale v různých lokalitách, aby byly dostupnější a nevytvářely problematická ghetta. Dnes se k tomu přidala i ostražitost před šířením koronaviru. V Malešicích tak může přečkat celou zimu nanejvýš třicet klientů; podle pravidel to musejí být muži nad 50 let, a opravdu zde potkáme i seniory ve vyšším věku.
Jitka Modlitbová vnímá hlavní přínos střediska v tom, že lidem bez domova nabízí zaopatřené místo, kde se mohou stabilizovat: „Mají jistotu, že pokud budou dodržovat domácí řád, přečkají u nás celou zimu. Během té doby si mohou promyslet svoje osobní věci, navázat kontakt s příbuznými, sehnat si práci nebo řešit zdravotní problémy. Zrovna včera nás jeden pán opustil, protože k novému pracovnímu místu získal i ubytování.“ Klienti dostávají třikrát denně jídlo, k dispozici mají kdysi velkoryse předimenzovanou umývárnu, mohou si vyprat, zabavit se ve společenské místnosti a navštívit ošetřovnu, kde jim dvakrát týdně zkontrolují zdravotní stav.
Někteří klienti již běžně docházejí na brigády, a tak jich krátce po poledni „doma“ mnoho nepotkáme. Panuje ospalá siesta, někdo dojídá oběd ohřátý v mikrovlnce, jiní odpočívají vleže nebo se koukají na televizi. Mezi místními obyvateli panovaly obavy, zda se nebudou srocovat v přilehlém parčíku, ale k úkolům každé směny patří i obchůzky a kontroly, že se tak neděje. Již brzy by zde navíc měla působit sociální pracovnice se zaměřením na motivační činnosti.
V plánu je také postupné formování komunitního rozměru zdejšího centra. Klienti by se například podíleli na úklidových pracích v okolí a dalšími způsoby se více zapojovali do života lokality. Nejprve však přijde na řadu rekonstrukce provizorních prostor, která začne v dubnu po skončení zimní sezony. Zařízení se poté stane oficiálně registrovanou sociální službou, ale to nic nezmění na tom, že otevřené srdce a touhu pomáhat lidem s těžkým osudem tu mají už dnes.